Moře Čaje; část čtvrtá

23. srpna 2010 v 14:42 | Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri |  <3)
Předposlední, nikoliv poslední část povídky Moře Čaje. K poslednímu dílu přibyde i malé překvapení v obrazotvorné formě :-)
Bez dlouhých, zbytečných průtahů: V minulé části Tavek popisoval svůj sen psycholožce, doktorce Marii Lenstromové (která ráda nabízí čaj svým hostům). Děj končí ve chvíli, kdy Tavek odchází od doktorky, a posouvá se až k němu domů, kdy strážce majáku usnul v pohodlí křesla...


Vesloval. Musel veslovat. Nic jiného nemohl, jenom stále rozrážet přídí loďky mořské vlny a proplouvat kolem mrtvol na hladině... Jeho unavené ruce pořád vykonávaly ten mechanicky jednotvárný pohyb... Pořád dokola. Obloha čistá, jako kus modré látky... Nepomýšlel na vítr. Nesměl. Nevydržel by nápor proudícího vzduchu, teď ne...
V dálce se rýsoval onen maják. Tentokráte ne jako světlý, ale jako temný bod v jeho mysli. Jeho závaží, které ho táhlo ke dnu... Přirazil s loďkou ke břehu a vyčerpáním přepadl přes okraj do písčité půdy. Rukama sevřel ty hroudy písku, tak, jako pokaždé, a vyškrábal se na útes pokrytý suchou travou, celý úplně bezbranný a nahý.
Stál tam. Jako zakotvená pirátská loď v jeho mysli, vykrádající každou hezkou vzpomínku a myšlenku. Maják, totožný s tím jeho...
Opatrné kroky. Stál tam, přede dveřmi. Těmi obrovskými dveřmi v jeho představivosti tolik zveličenými. Zaklepal klepadlem ve tvaru námořního kusu železa kotvícího lodě v přístavištích a u břehů... Nic. Žádná odezva, tak, jako obyčejně... Vplul svým nahým tělem dovnitř a chodbou dál až ke křeslu... A k šuplíku, a tam... Opět. Opět trýznivý pocit. Musel. Musel se vymanit z těch pout, vymanit se ze strašlivých muk snu. Jako tonoucí se zacyhtává každého kusu dřeva plouvoucího po hladině, i Tavek se chytil šuplíku a zatáhl. Jeho ruka v něm zašátrala a dusíc se, zmítajíc, vytáhl ten předmět...

Ráno spěchal. Po včerejším snu mu zase bylo špatně, nezvládal tak dobře koordinaci svého těla a měl pořád ten tíživý pocit... Probudil se, ale co když se sen vrátí? Co když ho bude pronásledovat celý život, celou jeho dlouhou službu, kdy bude stát na stráži a dohlížet na to, aby bloudící námořník měl světlý bod na obzoru... Kdo bude jeho majákem ve chvílích temnoty jeho duše? Netušil. Rychle vypil trochu kávy. Oblékl si ten samý kabát jako včera, ještě jednou si ze zvyku prohlédl místnost a zavřel za sebou dveře.
Studený větřík se proháněl nad hladinou a jako kdyby upravoval tvář moře, vzdušný hřeben česal vlas po vlasu, vlnku po vlnce. Zamkl za sebou a jak scházel dolů z mírného kopce po cestě, několikrát se ohlédl. Snad měl pocit, jestli ho někdo nesleduje... Nebo pocit, že ho pronásleduje maják. Netušil. Hezké počasí nevydrželo a když za pár minut míjel první domky městečka, šedivý mrak zakryl slunce a jeho velký stín dopadal na střechy a na náměstí.
Ne, dneska nemám čas...pomyslel si a zamířil místo k Pekaři rovnou po vedlejší cestě k tomu žlutému domu se zelenkavou střechou a zvonkem ve tvaru sušenky.

"Jsem ráda, že jste přišel..." řekla doktorka Lenstromová a třásla Tavekovi rukou.
"Já jsem rád, že na mne máte čas, doktorko... Dnes v noci... Abych byl přesný, zase se mi vrátil sen... A dvakrát za dva dny, úplně celý, se mi ještě nikdy nezdál. Potřebuji pomoc, myslíte, že to má nějaký důvod, nebo..."
"Pane Taveku," usmála se doktorka, "vidíme se teprve podruhé a vy na mě tak spěcháte! V klidu se posaďte, já uvařím čaj a nabídnu vám něco k snídani, když jste přišel tak brzy, co říkáte?"
"Dobře... Ostatně - vy jste tady lékař," řekl Tavek a posadil se do šedivého křesla - bylo snad ještě více pohodlné než minule. Pokoj nasákl čajovou vůní. Zachvíli před ním na tmavém stolku stál ten samý hrnek, ze kterého pil včera a on pocítil, že už nemá strach.
"Pane Taveku," řekla doktorka a vzala do ruky notes a propisku, "povězte, jak ten sen pokračuje? Nebude to pro vás moc těžké?"
"Ne, myslím, že ne... I když..."
"Sušenky?"
"Ne," usmál se Tavek, "děkuji. Skončil jsem... Nebude vám vadit, když začnu od místa, kde dopluji s černou loďkou ke břehu? Je to pro mě těžké, začít zrovna... Zrovna tam, chápete?"
"Ano, dobrá. Nevadí mi to, pane Taveku, vůbec ne... Ještě bych se vás ráda zeptala: jak se vám dnes spalo? Dnes totiž má být úplněk a někteří lidé hůře spí, aby jste nebyl moc vyčerpaný, rozumíte mi..."
"Zdál se mi znovu ten sen... To se mi ještě nestalo." Chvíli mlčel.
"Pane Taveku... Můžete jít domů, pokud o tom nechcete mluvit..."
"Ne! Já potřebuji pomoc, nechci už se v noci dusit a bát se usnout! Promiňte, že zvyšuji hlas..."
Chvíli něco znamenala do notesu a podívala se svýma očima na Taveka. "Myslím, že když mi dořeknete zbytek vašeho snu, pomoci bych vám mohla." Na tváři se jí opět objevil veselý úsměv.
"Dobrá... Jak už jsem řekl, vpluji na pláž... Vypotácím se z té bárky a plazím se pískem, polykám každý kousek čerstvého vzduchu... Jsem osvobozený od těch pout - nemusím už pádlovat... Ale to co přijde po tom, to mě děsí ze všeho nejvíc, doktorko." Podíval se na hladinu čaje v hrnku. Vybavil si šum moře a vlny... "Moře... Moře v tom snu je klidné, a obloha vymetená - přesto, když se začne moje mysl ptát, kde je vítr, on se objeví a málem smete mojí loďku i mě někam do hlubiny, do té nejhlubší propasti lidského utrpení... Tak tak se vyškrábu nahoru na ten útes, svírám trs uschlé trávy... Jsem zoufalý. Vidím můj maják, tu pochodeň plápolající na znamení naděje. Potácím se směrem k němu, jako kdybych byl nemocný... Ty dveře, jsou to moje dveře... Jak jsem již řekl, zabuším na tu bránu hrůzy a nakonec vklouznu dovnitř a ploužím se chodbou. Na konci... Tam jsou dveře. Ty poznávám také... Vedou do místnosti, kterou považuji za domov... Vcházím dovnitř a poznávám každou pavučinku, každý kus nábytku; a přesto se cítím jako host. Host ve své vlastní hlavě. Pomalu si sedám na staré křeslo... To rozežrané - jak jsem ho popisoval, vzpomínáte si?"
"Ano... Vzpomínám..."
"Tak to je přesně ono... Propadám se v jeho čalounění a zírám před sebe. A pak to pomalu přichází... Pomalu, ale jistě. Nejdříve se ten pocit jenom plíží kolem mě... Ale pak přestane mít strach.
Vklouzne do mojí hlavy. Všechno hezké, všechny vzpomínky a zážitky tříští na malé střepy a ty pak sfoukne pryč a ony se jako písek na pláži vznášejí po větru a já je nemůžu chytit. Jsem přikován v tom křesle... A potom..."
Svraštil obočí. Zvedl hrnek k ústům a napil se. Kapky deště začaly dopadat na okno.
"Máte skutečně výborný čaj..."
Doktorka se tvářila zamyšleně. Něco zapsala a pak se podívala na Taveka. "Prosím, popiště co... Potom... Váš popis je velmi obsažný a skutečně mi pomáhá, pane Taveku."
"Potom... Je to neskutečně trýznivé..." Cítil, jak mu kapka potu stéká po čele a nejistota v hlase stoupá. "Topím se. Uzavírá se nade mnou kruh... Kruh vody... Drtí mě svojí silou, moje žebra praskají a nevidím nic než bubliny a... A... Šuplík."
Trochu se mu třásla ruka když opět zvedal hrnek, aby svlažil rty.
Doktorka se jenom dívala střídavě na něj a na zápisník. "A? Co je v něm, pane Taveku?"
"Je to... Je tam.. Já, já... Myslel jsem, že bude prázdný, ale... Ale je tam..."
Znovu se napil. Strach se vrátil.
"Je tam revolver."
Čtenář
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fantaghira Fantaghira | Web | 23. srpna 2010 v 16:07 | Reagovat

Tak jsem teď přečetla všechny díly, protože na ty předchozí jsem tu nebyla. Je to bezva. Napínavé. Čtivé. Těším se na poslední díl :-)

2 Darling Darling | Web | 23. srpna 2010 v 18:53 | Reagovat

Stejně jako Fantaghira jsem teď přečetla všechny. Zajímavé a napínavé. Jen ta doktorka se mi nějak nelíbí, podivná osůbka. Možná bych měla říct, že tou podivnou osobou je Tavek... Nemám k ní přátelský vztah, je taková tajemná, a ten čaj... :-)

3 Sikar Sikar | Web | 23. srpna 2010 v 22:04 | Reagovat

Psychooo... pokud se tu vbrzku neobjeví další, asi pošlu nejbližší hvězdnou transďuznuo plcha s peticí za další díl.

4 Sayuri Sayuri | Web | 24. srpna 2010 v 15:12 | Reagovat

I can't wait for the last episode! Tohle je dokonalé! :) Vůbec jsem nečekala, že tam bude revolver! :) Miluju nepředvídatelné děje :)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. srpna 2010 v 15:24 | Reagovat

Graduje to.
Jsem zvědav na závěr.

6 Alessandra Alessandra | Web | 24. srpna 2010 v 16:34 | Reagovat

Čaj je skvělý. Stejně tak jako tahle kapitola. :-)

7 infant infant | E-mail | Web | 24. srpna 2010 v 18:05 | Reagovat

Bože tohle je super. Zdravím malé chlupaté stvoření!

8 Fredy Kruger Fredy Kruger | 26. srpna 2010 v 0:01 | Reagovat

" Já napil jsem se čaje
hlubokou víru maje,
že není v tom žádná nástraha " !
hovoří Ferdinandt Podlaha...
... " kdos vykřikl na mne ,,ty vole,
na dně hrnce jest pistole !
.... hrnec... tak  deset litrů
nyní mám v břiše nitru
ostře nabitou zbraň " !

.... tu chlápek zařval... " se braň !
bleskově natočil hýždě
a salvami okolí sjíždě....

.... ten muž , co je to za vemeno ?
pět hostů již v hospodě postřeleno !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.