Moře Čaje; část druhá

17. srpna 2010 v 15:42 | Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri |  <3)
Předchozí část povídky Moře Čaje I.
Děj navazuje na do detailu nevyjasněný konec snu strážce majáku, Taveka - pro zapomětnlivce, sklerotiky a ty, co si rádi zběžně připomenou, kde skončili! :-D Malé čtivé stvoření je neskutečně rádo, líbí-li se vám povídka a zanecháte-li tu její kritiku. Klidně neúprosnou a tvrdou, jsem moc roztomilé (na to tu kapku sebevědomí přeci jen mám, abych to tvrdilo) na to, abych se zlobilo a nepřijalo jí... :)


Zalapal po dechu. Topil se ve své mysli, plácal rukama kolem sebe ačkoliv seděl ve starém, pohodlném křesle, a měl pocit, jako by klesal hlouběji a hlouběji do noční můry. Když konečně přišel k vědomí, rozhlédl se kolem sebe. Bylo krásné ráno. Na obloze nebyl jediný bílý mráček, jenom obrovské slunce se zrcadlilo v mořské hladině, jako utopený fénix.
Vstal a oblékl si kabát. Ruce se mu pořád třásly, nohy nechtěly jít rovně. Sáhl po hrnku, podíval se dovnitř. Zbylo tam ještě trochu čaje. Napil se a položil jej zpátky na svoje místo. Cítil, jak konečky prstů pomalu opouští sevření ucha... Cítil. To ho uklidnilo, vyběhl ven z místnosti a tudy ještě dál, kamennou a širokou chodbou. Dveře se rozletěly a on stál na úpatí útesu, suchá tráva šimrala jeho bosá chodidla a vítr... Pohrával si s každým vlasem zvlášť, fascinován každým záhybem jeho obličeje a každým kouskem jeho kůže... Jen pro ten pocit by tam vydržel celé hodiny, celé dny...
Stál tam a objímal vítr.

Obutý, umytý a učesaný, zamkl za sebou velkým klíčem maják. Musel se vydat do města a konečně najít nějaký smysl jeho snu. Nemůže se pořád bát a pořád hledat odpověď v obrazcích a výjevech představivosti... Musí najít nějakou pomoc a svůj sen odehnat, navždycky ho pohřbít pod hladinou... Naposledy se podíval na obrovskou kotvu, sloužící jako klepadlo.
Po prašné cestě z vrcholku, na kterém maják stál, se šlo dobře. Jeden krok za druhým vydával křupavý zvuk jak drtil kamínky. Zachvíli už utichal šum moře a křik probuzených racků a Tavek před sebou zahlédl rýsující se městečko.
Dneska je krásně...pomyslel si. Všichni obyvatelé nejspíš ještě spali - vždyť byla sobota. Malé domky se zahrádkami a okny plnými petrklíčů kvetly životem, bzučící včely pracovaly jako by neznaly odpočinek, zatímco lidé se líně probouzeli do slunečného dne.
Cesta ubíhala rychleji, než čekal a malé květiny v dálce mu zachvíli voněly přímo před nosem. Prošel kolem dvou větších domů a zamířil přímo přes malé náměstí z ušlapané a vyschlé hlíny k pekařství na rohu uličky. Nalevo byly ještě zatažené závěsy, napravo ve větším domě už se ozýval smích.
Jak otevřel prosklené dveře, vyvanula se na něj vůně a teplo. Zavřel za sebou a přistoupil až k malému pultíku, odkud jej zdravil rozcuchaný Fins.
"Dobrý jitro!"
"Dobré," řekl Tavek a zahleděl se na vystavené pečivo. Všechno vypadalo lákavě.
"Jak ste se vyspal?" řekl Fins a usmál se. Byl to zarostlý a širší chlapík, ale stejně tak jak měl širokou postavu měl i široký úsměv, kterým dával najevo, jak ho práce baví. V trošku zmačkané a ušpiněné zástěře vypadal tenhle pekař docela přátelsky; tak, jako každé ráno.
"Docela dobře... Jen netuším, co si dneska dám k snídani, mohl by jste mi poradit, co je dneska skutečně dobře upečené?"
"No, já nevim..." poškrábal se na tváři Fins, "Moh byste zkusit tady ten rohlík s kokosem..."
"Tak mi ho zabalte, prosím. A k tomu ještě tady tohle..."

Zakousl se. Byl skutečně vynikající, jak ho pekař přesvědčoval. Teď už byl z tepla pekárny dávno pryč a šlapal po cestičce mezi domy s rohlíkem v ruce a příjemným pocitem v žaludku.
Snídaně je báječná věc...pomyslel si Tavek a přidal do kroku. Musel to stihnout včas.
Jak míjel jednu zahradu za druhou, včely mu poletovaly kolem hlavy a slunce pálilo čím dál tím víc. Teď už nebylo tak nízko a odsud z městečka nebylo vidět ani jeho odraz na vodě... Moře... Chyběl mu jeho vzdálený a tlumený šum, překrývaný hlaholem lidí a bzukotem včel. Celý život moře miloval, bylo jeho klidem, domovem. Jako by v moři žil, každé ráno, když se probudil ve svém majáku, se probouzel do vodou zalitého a solí provoněného dne... Jen kdyby nebylo toho snu. Musel se ho zbavit... Znovu a ještě více zrychlil, polkl sousto a ukousl si další.
Do mírného kopce se šlo hůře, ale po pěti domcích dorazil konečně k velké, žluté budově se zelenkavou střechou. Po chodníku došel až k oválným dveřím, na kterých byl nakreslený smajlík a vizitka se jménem: PhDr. Maria Lenstrom.
Chvíli se rozmýšlel a pak stiskl znovek.
Hm, hezké... Tlačítko ve tvaru sušenky...V tu chvíli se dveře otevřely a v nich stála žena s krátkými, učesanými vlasy a profesionálním výrazem člověka, který kvůli své práci vstává v sobotu na minutu přesně v sedm nula pět.
"Dobrý..." řekl překvapený Tavek.
"Dobrý den. Co si přejete? Doktorka Lenstromová...", řekla žena a potřásla mu rukou.
"Těší mne... Jsem Tavek. Tavek z majáku, jestli víte, strážím ho už asi patnáct let, ale vás jsem, tuším, ještě nepotkal..."
"Ne, to skutečně ne." Doktorka mluvila hodně rychle, na zmatenou mysl Taveka přímo bleskově. "Co si tedy přejete?"
"No, nerad bych plýtval váš čas..."
Usmála se. "Ale vůbec ne, pane Taveku... Já jsem tady kvůli vám, a můj čas je pouze váš. Rozumíte?"
"No, myslím, že rozumím... Víte, mám nejspíš takový problém..."
"Jistě, jinak by jste tady nebyl, nemám pravdu?" Doktorka se znovu usmála. "Co takhle jít dovnitř, co říkáte, pane Taveku? Tady venku přeci jen nemůžete stát věčnost!"
Čtenář
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 17. srpna 2010 v 18:03 | Reagovat

" Prožil jsem zde půl života "
hovoří František Dobrota
" Ten maják..kamená potvora !
já spadl jsem úplně sezhora,
když schody jsem naráz bral po čtyřech !
.... tuším, že jsem si vyrazil dech
díky jen hloupému návyku !

... taháním zapadlého jazyku
strávil jsem nejméně hodinu,
navíc jsem málem šláp na minu,
kterou jsem záměrně nastražil
( až půjde zloděj Zadražil
dlabati z majáku kameny ! )
Vždycky krade jak zmámený
... stále hlídat tu holotu "!.......
slyšet je  Františka Dobrotu...

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. srpna 2010 v 18:41 | Reagovat

Čtu to podruhé.
Venku prší.
A mne to vtahuje ...

3 Sikar Sikar | Web | 17. srpna 2010 v 19:48 | Reagovat

Mne to vtahuje také, jako Malström. Úplně vidím atmosféru toho přímořského městečka. A upřímně řečeno už teď poklepávám nohou v nedočkavosti, proč za tou ženskou přišel...
(A opět Šiška rýpavec. "by jste" je opět neexistující tvar. Zásadně "byste" (ano, opět něco, co zní nespisovně je ve skutečnosti správně...)

4 Já | Web | 17. srpna 2010 v 19:48 | Reagovat

Myslela jsem, že to skončí nějak...jinak...(třeba bad endem)
Ještě bych se chtěla zeptat, proč se to jmenuje Moře čaje?
A s tím kokosovým rohlíkem jsi mi udělalo chuť...jdu se navečeřet...^^

Omluv mou nebetyčnou nechápavost, prosím...

5 pavel pavel | Web | 17. srpna 2010 v 20:45 | Reagovat

píšeš moc dobře... už dlouho jsem tady na blogu něco nečetl, co by mne opravdu vtáhlo do děje :-)

6 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 17. srpna 2010 v 21:53 | Reagovat

[1]: František jistojistě,
je na správném místě:
snad v majáku krysa,
vypelichaná - téměr lysá -
nehonila jej po schodech,
když popadal ten svůj, dobrotivý dech.

Měl by maják začít hlídat dobře,
Zadražilovi ve vsi říká se: "Bobře",

však "dlabati" dřevo ho nebaví,
ne né,
spořádá kdejaký kámen (voňavý),
ze zdi kamenné.

7 Sayuri Sayuri | Web | 17. srpna 2010 v 21:57 | Reagovat

Stál tam a objímal vítr.

Tak tohle je snad nejkrásnější věta, kterou jsem kdy četla.
Vtáhlo mě to do děje a doktorka Lenstromová je mi nějak nesympatická. :-D Ale Taveka mám ráda. :)

8 Sayuri Sayuri | Web | 17. srpna 2010 v 22:12 | Reagovat

Je to krásné, těším se na další díl. :)
A ten film se mi vážně líbil, možná to bylo tím, že jsem od něj čekala něco úplně jiného. :) No, však si uděláš svůj vlastní názor. Dej mi kdyžtak vědět. :)

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. srpna 2010 v 22:40 | Reagovat

[6]:
Zadražil na zahradě staví skalku,
lilii vysadil a hrd je na fialku.
Kameny z majáku
barvou jdou ku máku!
Marně Franc miny líčí
v malosti své trpasličí!

10 mstajer mstajer | Web | 17. srpna 2010 v 23:28 | Reagovat

Pár mluvnických neobratností není důležitých. Má to atmosféru. připomíná to impresionistický obrázek. Kdo to maloval ty přístavy a loďky? Paráda...

11 Doubt Doubt | Web | 21. srpna 2010 v 10:54 | Reagovat

U kokosového rohlíku v nose mně zašimrala vůně kokosu, na chvilku jsem se zarazila, co se to tu děje a pak mi bliklo, že se mi pečou vanilkovokokosové muffiny. Záhada vyřešena.

12 Darling Darling | Web | 23. srpna 2010 v 18:41 | Reagovat

"Stál tam a objímal vítr" krásné! A jméno paní doktorky je mi nějak povědomé :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.