Moře Čaje; část první

15. srpna 2010 v 21:42 | Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri |  <3)
Malé Stvoření nemá moc rádo způsob dělení povídek na části a nejraději by tu dalo celou svojí povídku naráz... Ale nemám na vybranou. Blog neúprosně končí u paty Zánohy a přes ní cesta nevede! :-) Takže po částech, další z mých povídek. Tentokrát plnohodnotná, nekrátká, nefantasy. Bavil jsem se při jejím psaní, jestli vás bude bavit čtení, budu rád za každý komentář: U nás na Alfa Centauri moc dobře víme, že čtení je mnohdy unavující, a že neumíme psát, ale je třeba aby nám to někdo hezky a kriticky vysvětlil. Další díly povídky budou následovat brzy. Malé stvoření je zvědavo! (Sice to není moc na dobrou noc...)


Uklidňující šum moře uspával. Poskytoval Tavekovi jistotu, pocit bezpečí, jako kdyby byl doma. A on tu doma byl. Tady, v chladných a kamenných zdech, kde už vyhasl krb a vládla tma, přerušovaná jen když sem střídavě oknem pronikal proužek světla vycházejícího z majáku odražený od vodní hladiny.
Vlnka po vlnce, hladce moře naráželo na útesy a byl skutečný klid. Tavek seděl ve starém, roztrhaném křešle, jehož čalounění už bylo dávno prožrané mořskou solí do běla. Ale bylo to jeho křeslo, pohodlné a měkké, jako vzpomínky...
Už to je tak dávno, pomyslel si a podepřel si hlavu. Stejně jako se venku ponořil téměř plný měsíc do chladných mračen, ponořil se i Tavek do svého snu.
Zdál se mu téměř každý večer, noc co noc. Jiný pro něj neexistoval. Jeho sen, sen strážce majáku.
Viděl sebe sama, jak sedí na černé loďce se dvěmi černými vesly a pádluje. Kam, to nikdy netušil. Nejspíš ke břehu, kdo ví... Kolem něj proplouvaly mrtvoly jeho přátel, starých námořníků, kapitánů, lodivodů...Moře bylo klidné, ale na obloze nebylo vidět žádné slunce, žádný mrak. Jen modrá, nekonečná planina, jak na nebi tak i všude tam, kam oko dohlédlo.
Zdálo se to být něco jako nesnesitelný, nerovný boj s loďkou, s tou dřevěnou klecí, kterou nelze opustit. Chtěl vyskočit do vody, raději by se připojil k mrtvolám, které unášely vlny dál. Nešlo to, jako by jej držely okovy... Musel pádlovat.
Na obzoru se rýsoval kousek pevniny. Vyčerpaný doplul ke břehu a vyskočil z loďky na pláž. Jak se jeho tvář dotkla písku, pocítil úlevu a vysvobození... Ruce i nohy jenom bezvládně ležely podél těla, hlava vypověděla službu. Nechtělo se mu už nic, jenom ležet a poslouchat nárazy vln, křik racků a vítr.
Nic z toho však neslyšel... Bylo ticho. Jako kdyby všechno, co chce, zmizelo a ustoupilo. Moře zamrzlo a utichlo, rackové odletěli, vítr neexistoval. Zvedl se, aby se posadil. Všude kolem bylo jen moře s černou, prokletou loďkou nebo pevnina za jeho zády.
Otočil se a pomalu se zvedl. První krok vystřídalo dalších deset. Písek křupal pod jeho bosýma nohama a on si uvědomil, že je nahý a úplně celý promoklý - až na kost. Mohl doufat, že ztracený vítr nezačne vát. A přesně na tohle vítr čekal. Ve chvíli, kdy na něj jen kouskem zbývající mysli pomyslel, začal zuřit a čechrat všechny hladké vlnky v nespoutané vlnobití. Bezvýrazná obloha zůstala modrou, ale proud vzduchu zrychloval, jako kdyby panovala vichřice.
Ze všech sil držel rovnováhu. Obě nohy už se podlamovaly, ale musel vydržet. Hlavně nemyslet na nic horšího...
Vichr se změnil v mírný větřík a ten se nenápadně vytratil. Tavek nedokázal přemýšlet, sotva stál na nohou a tápal ve svých představách, topil se ve svém snu. Dokulhal k útesu a vyškrábal se nahoru, tam, kde rostla suchá tráva. Když se jí jeho prsty dotkly, jako by cítil něco živého, něco, co v jeho srdci chybělo a tvořilo tam zvětšující se díru.
Tam to uviděl. U útesu se tyčil obrovský, kamenný maják. Už chápal, proč tak úporně vesloval jedním směrem: Zapamatoval si cestu k tomuhle přízračnému majáku, k tomu jedinnému světlému bodu v jeho snění. Rychle se rozběhl, i když všude pociťoval příšernou bolest a za chvíli po šustící trávě doběhl až ke dveřím. Masivní, zaoblené a opatřené klepadlem ve tvaru kotvy, dveře působily větší než ve skutečnosti byly.
Popadl kotvu a silně zabušil. Kovový zvuk se nesl celým majákem a odrážel se až nahoru do věže. Nic se neozvalo. Žádný příjemný, lidský hlas, vybízející dovnitř. Jen ošklivý pocit samoty. Odvážil se a dveře pootevřel. Šlo to zlehka, jako by samy dveře zvaly návštěvníka vrzáním dál. Kamenná a široká chodba se studenými zdmi a průvan profukující nad podlahou. Vstoupil.
Uvnitř všechno poznával, přesto se mu klepala ruka, jak osahával jednotlivé cihly ve zdi a jejich spáry, lampu připevněnou ve zdi, dveřní kliku na konci chodby... Otevřel další dveře a dovnitř vpustil chladný mořský vzduch.
Místnost byla velká, krb v rohu pomalu vyhasínal a u stolku s šuplíkem bylo... Křeslo. Sataré a otrhané čalounění bylo prožrané mořskou solí. Přišel až k němu a posadil se. Jeho tělo se vnořilo do pocitu strachu. Nesnesitelný tlukot srdce zesílil, nabral tempo a najednou představoval obrovské hodiny s kyvadlem života neúprosně letícím zprava doleva...
Buch.
Buch.
Roztřesená ruka se zabořila do látky jak sevřela opěradlo. Tavek pocítil zoufalství... Přišlo to, co bylo na konci jeho snu nevyhnutelné. To, bez čeho nebylo možné opustit tenhle trýznivý svět představ a fantazie...
Ruka sáhla do šuplíku.
Čtenář
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 15. srpna 2010 v 21:59 | Reagovat

Óóó....napínavé, těším se na pokračování...^^

2 Sikar Sikar | Web | 16. srpna 2010 v 9:49 | Reagovat

To se mi líbí. Ale to se mi líbí! Tou atmosférou to je tak Poe.
Ale jinak abych jen nechválil - "dvěmi" je neexistující tvar. Správně je jedině "dvěma", ač to může znít nespisovně.

3 Doubt Doubt | Web | 16. srpna 2010 v 14:23 | Reagovat

Chválím za volbu jména, žádná Jessica, John nebo Jimmy, nechápu proč lidi rvou do svejch vidláckejch povídkek tý Américký jména.
Poutavě vykresluješ nedějové části, za to ti patří velké plus, těším se na další část :)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 16. srpna 2010 v 17:37 | Reagovat

Zapověděl jsem si chválit den před večerem protože občas místo večera přišlo zase jenom ráno. Ale jeví se to zatím být nadějné...

5 mstajer mstajer | Web | 17. srpna 2010 v 23:22 | Reagovat

Zatim dobrý!

6 Benda z Monia Benda z Monia | Web | 11. listopadu 2010 v 18:58 | Reagovat

To je super! Já jsem si to nechával, až budu mít naprosto volno a budu se na to moct soustředit... Ikdyž jsem radši na happy storky, tak tohle mne nadchlo. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.