Moře Čaje; pátá, závěrečná část

27. srpna 2010 v 0:00 | Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri |  <3)
Poslední část povídky. Pro zapomětlivce... v minulé části Tavek vysvětlil doktorce Lenstromové, že se v tajemném šuplíku nachází revolver... A nyní již slíbený bonus - nevím proč, ale tahle moje fotografie se mi k povídce strašně hodí. Je z mého úplně prvního filmu do LOMa a s trochou představivosti uvidíte právě Tavekův maják, utopený v moři...
Utopen


Nerad opustil tu čajovou vůni, mihotavé světlo sehnuté lampy a krabičku sušenek... A také nerad opouštěl doktorku Lenstromovou. Ale musel - už bylo příliš pozdě a byl unavený. Déšť neustal, naopak - zesílil. Rychle přebíhal cestu, skrytý pod kabátem a nadával na počasí. Zpod mraků občas vykoukl měsíc a doktorka skutečně nelhala: byl v úplňku.
Tavek se kousl do rtu.Mokrý cíp látky ho pořád pleskal do hlavy a když doběhl na náměstí, rychle zamířil k jedinému, deštěm zkreslenému světlu ve tmě.
Pozdě... Zavřeno.
Hlava plná ošklivých myšlenek a prsty svírající kabát promrzlé až na kost. Tavek zamířil k černému, nejzřetelnějšímu bodu v hustém dešti. Viděl, že moře bouří, vře, obří kotel bublající až k útesům a olizující zdi jeho majáku na kopci... Příliv. Domů se nedostane... Nechtěl už aby na jeho tvář padaly ty obří kapky vody, nahmatal dřevěný předmět ke kterému došel, nadzvedl jej v domění, že jde o dřevěné prkno, a lehl si pod něj.
Bylo zde dost místa a v naprosté tmě, skrčený a zadýchaný, poslouchal drkotající zuby a kapky bušící na povrch jeho úkrytu. Únava dostihla jeho promrzlé tělo. Tavek se bál, silně mu bušilo srdce... Bál se, že jeho sen se jednoho dne vyplní a on dojde do toho strašného majáku, otevře šuplík a pak... Bude muset odejít ze sna života, z toho věčného snu, ze kterého se stejně musí jednou probudit. Usnul.

Slunce šimralo jeho víčka. Probudil se, pomalu otevřel oči a podíval se, kde vlastně leží. Nebylo to žádné prkno - prohlížel si vnitřek loďky.
Vstal, pomalu ji odklopil a vylezl ven. Malé svazečky paprsků, které prosvítaly dovnitř pod dřevo, se teď spojily v oslepující zář. Vymetená obloha bez mráčku. Sevřelo se mu hrdlo.
Rozhlédl se. Moře při přílivu zaplavilo kousek prašné cesty. Hladina byla vysoká, omývala nově vytvořený ostrůvek, na kterém se jeho domov tyčil. Vysoků, tichý a... stejný. Maják.
Pomalu nadzvedl loďku. Vedle ní, na písčité pláží, ležela dvě velká, černá pádla. Celý jeho rozum se začal vzpínat tomu nápadu, přeplavit na černé loďce strouhu.
Nemůžu jinak... Musím pádlovat.
Zbavený smyslů, ocitl se na mořské hladině - pádloval. Neomylně znal svou cestu, každou vlnku, každou bublinku mořské pěny, která se tvořila kolem dřeva černé barvy.
Žádná mrtvola, přesto nebe bez mráčku... Žádný vítr, přesto ten pocit v hlavě - Musím pádlovat. A nemyslet na vítr...
Padl vyčerpáním na písčitou pláž. Jeho tvář znala pichlavost každého zrnka písku zvlášť, poznával i vratkost vstávání a jeho ruka se marně snažila něčeho zachytit... A tam, tak jako v každé z tísíců těch děsivých nocí plných zalykání - kousek trávy. Suchý, šustivý... Nechtěl se přitáhnout k útesu. Pomyslel na úprk, na to že skočí do vln a ukončí svůj život dřív, než ho dostihne horečka té můry.
Pozdě.
Pot stékal po tváři a jako vodopád se tříštil o rty. Nikdy nepocítil něco tak silně... Až teď. Topil se. Lapal po dechu, dusil se a zalykal a obyčejný vítr zajížděl hluboko do kůže a nahlodával život uvnitř. Těžké bylo chodit, těžké bylo existovat. Cítil se nahý.
Trvalo celou věčnost než se doplazil ke klice od jeho dveří... Pohled na obří kotvu zatěžkal jeho tělo ještě víc. Pořád sžírán tím vědomím, že není jiná cesta ven z tohoto podivného světa než olověná kulka, zatáhl za kliku... Chtěl pryč. Bylo mu jedno, kam, a jestli vůbec někam. Chtěl se zbavit celého toho kamene, fragmentu jeho já, který s ním šel všude a vracel se mu v podobě snu téměř každou noc. Chtěl se toho zbavit jednou provždy...
Procházel chodbou dál. Nemělo smysl už ani bojovat... Prostě musel. Prorazil druhé dveře a celá jeho mysl byla zahalena oparem... Viděl jenom mlhavě svoje staré křeslo, svůj pokoj, svůj domov... Dokulhal k tomu rozežranému kusu nábytku.
Sedl si. Těžce oddechoval. Neslyšel nic kromě šumění moře, šumění moře a tlukotu srdce, které splynuly v jedno...
Jeho srdce šumělo a jeho moře tlouklo.
Otevřel šuplík. Vyvanula se podivná vůně... Třesoucí se rukou zašmátral uvnitř. Nahmatal... Ucho.
Ucho hrnku?

Pokoj byl naplněn tou vůní. Od podlahy až po světlo majáku. Vůníčaje.
Doktorka se pousmála.
"Víte... Už vím, jak se zbavíte toho hnusného snu.
Půjdete se se mnou naučit plavat, pane Taveku?"
Tavek se podíval na ruce, kde držela nafukovací křidélka. Smál se, smál se dokud mu po tváři netekly slzy od smíchu...
Čtenář

Napsalo malé chlupaté psoucí cosi pro Ty.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | Web | 27. srpna 2010 v 0:16 | Reagovat

Tedy.

Musím tleskat. Dokonalá pointa, Atmosféra jak od E.A.Poa. Milé stvoření, máš veškerý můj obdiv. Tleskám. Na Šiškovi plchoidní stupnici to získalo nejvyšší známku. Čtivě a poutavě napsané, příběhově napínavé a originální.

*už tleskají i plši*

Fanjové najít poslední část povídky takhle v noci. Chtěl jsem jít spát, ale donutilo mě to dočíst si ji.

Jinak děkuji za píšťalkové povzbuzování. Ještě aby po mně někdo trochu dupal a ono to půjde.

2 Tehla Tehla | Web | 27. srpna 2010 v 8:58 | Reagovat

Po prečítaní tejto časti musím povedať, že ma to dohnalo k prečítaniu častí predošlých. Nesklamalo, informovalo, zaujalo, nadchlo. Takže potešilo. Záver je skvelý, aj Tehlu koniec dohnal k zmene kamennej grimasy. Odporúčim Grimmovi!

3 Já | Web | 27. srpna 2010 v 10:26 | Reagovat

Wow....Máš talent, Stvoření...
Já už jsem čekala nějaký hodně krvavý konec....
Těším se, až napíšeš něco dalšího pěkného...^^

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. srpna 2010 v 11:09 | Reagovat

Pěkné! Už vím kam budu chodit na kurzy plavání.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. srpna 2010 v 11:10 | Reagovat

a ta fotka; co je to za místo?

6 Darling Darling | Web | 27. srpna 2010 v 12:00 | Reagovat

Jaká čest, že mohu číst blog Malého Chlupatého Stvoření - blog pana Spisovatele :-)

7 §he §he | Web | 27. srpna 2010 v 12:57 | Reagovat

Děkuju moc za komentář k mému článku :-) Sice jsem ho dnes ráno z blogu smazala, ale vážím si toho :-)

A teď se du vyhrnout na předchozí části tvého "díla" :-)

8 Sayuri Sayuri | Web | 27. srpna 2010 v 17:10 | Reagovat

Čekala jsem smrt nebo něco takového a najednou tohle! Nepředvídatelné! Prostě nejlepší!
Doufám, že se pustíš do nějaké další povídky... :) Je to krásné, relaxace, úžasné! :)

9 Shariony Shariony | Web | 27. srpna 2010 v 23:04 | Reagovat

Tédy, to je fakt krásně napsané, máš zajímavé slovní obraty. Četlo se to napínavě a příjemně. Určitě se těším na další tvé psaní! ;-)

10 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 28. srpna 2010 v 12:32 | Reagovat

[5]: Je to takové ukryté místečko v mém rodném městečku a konkrétně je to komín z fabriky - jediný komín ve městečku s tak hezkým vzezřením. Foceno tak že jsem LOMO položil na zem a cvakl, bezmyšlenkovitě... :-)

11 Veverka Veverka | Web | 6. května 2011 v 13:38 | Reagovat

Ještě štěstí, že jsem na tohle narazila až ted, jinak bych se nemohla dočkat dalšího dílu. Nepředvítalený, ale skvělý konec. Je mi ctí, že mohu číst takové krásné povídky. A to vše doplnuje úžasná fotka! :-)

12 ScaSha ScaSha | E-mail | 21. ledna 2015 v 18:55 | Reagovat

Lidská představivost/iluze

13 Malé Nanicovaté Zbůhdarma Převyprané Cosi Malé Nanicovaté Zbůhdarma Převyprané Cosi | 22. ledna 2015 v 0:07 | Reagovat

[12]: Tak jest!
Výplod můj raný. Již několikrát obkroužený a zaškrtnutý, zamítnutý. Přesto tu pořád plove.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.