Naartjie; část druhá

5. května 2011 v 17:03 | Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri |  <3)
Bez většího napínání přidávám druhou část povídky. Jsem moc rádo, jak se na pokračování těšíte, protože jsem vskutku mělo obavy že málo rojetý začátek jenom načne vaše nervy a nezapůsobí zvědavostním dojdem. Tak tedy už - druhá část! Třetí tady bude zítra a doufám, že se vám bude druhá líbit a zase vás trochu (nebo dokonce více) napne:



Jednou, když dohrál jednu z jeho často variovaných skladeb, které říkal "pavoučí síťovka", mě šel doprovodit. Myslel jsem si, že to už chtěl dlouho udělat. Ukázalo se, že měl pro to zrovna ten den zvláštní důvod - jak mi řekl posléze i sám:
"Ty víš, ty jeden dobráku, že jsem vždycky takovej rozjařenej. A že to k jazzovýmu 'muzikantovi' moc nesedí... A že hraju proto mizerně. Asi bych měl bejt smutnej!" řekl a zachechtal se, až mu zadunělo v hrudníku pod košilí.
"To si nemyslím," řekl jsem upřímně. Upřel na mě své oči a já zachytil pomíjivý, ale jasný záblesk smutku. Nevím proč, ale od té doby mi vždycky přišel smutnější a smutnější. Náš rozhovor ten den ale pokračoval:

"Krev na tom pouzdře... to je fakt moje krev. Aby sis nemyslel, že jsem bejval taky nějakej hromotluk nebo tak něco... Vždycky jsem miloval muziku, ale čím dál tím víc zjišťuju, že miluju lidi, který milujou muziku, a ne muziku samotnou. A nebo nevim, možná... možná oboje.
Jedno ale moje srdce pozoruje furt, víš. A totiž, že jak to zjišťuju, přicházím na takový vidění vnitřku. Lidi totiž neviděj na můj vnitřek; ale když hraju na saxík, vidím jim až do krku - a některý přijdou a sou prázdný jak amfora. Kdybys do nich udeřil, zaduněj a neozve se žádnej slyšitelnej, libej nebo tesklivej tón. A těch některých je čím dál tím víc..." Zase se na mě podíval a tentokrát jsem cítil mimo stesk po záchvěvu štěstí i jakousi bezmoc.
Odvětil jsem mu něco nedůležitého, protože vždycky, když si něco zapamatujeme - něco, co nám někdo sdělil v rozhovoru, zjistíme, že bychom zareagovali mnohem inteligentněji a podstatněji, než tehdy. A zdá se mi to daleko ale i teď vím, že jsem měl říci větu, která by ho pozvedla - alespoň na malou chvíli nebo na zlomek života...

Vleklo se to všechno jako jeho loupání a já neměl čas, protože papírování přibývalo a peněz na nájem ubývalo. Stejně jsem chodil poslouchat, jak se cosi děje v jeho saxofonu - nebylo to v prstokladu ale v jeho ústech, kde jazyk ztrpkl a muzika ztrácela nádech radostného tančení stínů.
Přicházelo málo lidí a o těch, kteří přicházeli nově (a zase na otočku za několik týdnů odcházeli z našich - propojených - životů), se vyjadřoval Mandarín jako o "amforách, co neznamenaj nic." On pro mě znamenal barvy mého putování civilizací, ale každá barva ztrácí svůj nádech - stejně, jako krvavá skvrna na jeho už ošoupanějším pouzdře.

Mnohonásobně větší počet vrásek vyrážel na jeho hnědé tváři a jeho klobouk se trhal už na třech místech, místo na jednom. Nebylo to ani kvůli tomu, že by se mu zázrakem zvětšila hlava - jak mluvil žertem o důsledcích povinností - ani tím, že by přibývalo bankovek. Krize zasahovala i sako, které si pomalu přestávalo zvykat na luxus a přepych čistírny a Fresca opouštěl jeden přítel za druhým. Až jsem zůstal jediným nehudebníkem, který mu nosil mandarinky, házel trojdollarovky do klobouku a říkával mu Mandarín v našich - pro posluchače možná krátkých, ale pro nás nabitých - hovorech.
Jen už to nebyly ty hovory, které jsem bezmezně miloval a pak o nich v noci, když jsem nemohl spát, nad prázdným, inspirativním papírem přemýšlel. Mluvil najednou o smrti. Přemýšlel prý o ní, i o následcích svojí vlastní neexistence. "Myslíš, že kdybych teď chcíp, že by po mě štěkla krysa?" řekl jednou náhle. Ubezpečil jsem ho, že zemře až když mu přinesu tolik mandarinek, že ho dávka vitaminu C zabije - usmál se. Ale v úsměvu byla šeď.

Mluvil také více o svojí rodině - dědeček ho naučil hrát na saxofon, naučil ho vyslovit vůbec slovo jazz po černošsku a v jejich čtvrti byl tím nejlepším prodavačem. Prodával starožitnosti, až se jednou přišlo na to, že zboží kradl. Jediné, co skryl v obchodě pod parkety, byl Frescův saxík, který teď dřímal v pouzdře, a který mu chtěl dát k narozeninám. "Už mi ho nedal. Nějakej bílej policajt ho zastřelil. Bába mu až do smrti nosila jablečnej koláč: vždycky k večeru, protože to pro ní byl moc milej chlap a zaplatil mi soukromý učení a ještě dneska mi vod něj choděj dopisy, jak ho to mrzí. Ještě dneska - víš, co to je, držet lítost a po dopisním papíře jí pouštět po vodě - až k jednomu ztracenýmu synkovi, co's mu zastřelil omylem dědu? To musí bejt duše. Škoda, že nevím, jestli taky na něco nehraje. Byli bysme príma duo," řekl a zasmál se.
"Proč mu o tom nenapíšeš a nezeptáš se ho tak?" namítl jsem. On pokrčil rameny, dlouze se zadíval přes obláčky z kanálů až na lampovou alej a začal si loupat mandarinku.

Několik týdnů na to jsem se dozvěděl, že ten policista, co zastřelil Frescova dědečka, velkého zloděje a velkého jazzmana, zemřel při autonehodě. "Prej při policejní honičce," říkal mi jeden z Frescových muzikantských přátel, protože Mandarín ten den nemluvil a jenom leštil saxofon, "tak vidíš, hošku, co? Štvanec hajzl se stal štvaným, honec se uhonil," a já si potichu myslel svoje a mrzelo mě, že nemůžu plakat, protože jsem muž a jsem mezi muži, a že nemůžu těm tvrdým černochům se zrohovatělými bříšky prstů povědět pravdu. Protože by taky potlačovali slzy, protože i přes ozkoušené ruce mají měkká víčka a je to citlivost, kterou nikdy běloch nepochopí.
Já to z jejich hudby cítil.
Jeden se vyjadřoval saxofonem, druhý basou, třetí bicími a ač to vypadalo zcela odlišně, dělali totéž - sama sebe sebou samým.

Proč jsem si nevšiml, že Fresco se mi mění před očima, mi doteď nedochází...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vysmátá Vysmátá | Web | 5. května 2011 v 17:19 | Reagovat

Chlupáčku, tvoje psaní se mi zakouslo do mozku, donutilo ho běžet na plné obrátky, zamýšlet se nad větami a hlavně prožívat příběh. To cos doteď uveřejnil se mi tuze líbí a moc moc se těším na poslední část. Nechci se stále rozepisovat, dokud nebudu mít za sebou celou story, ale musím Tě povzbudit a vyjádřit poklonu, protože je to skvěle napsané a hlavně to MÁ myšlenku-navíc neobvyklou, což já osobně miluji. Tak šup šup sem s další :))

2 Peťa Peťa | Web | 5. května 2011 v 17:26 | Reagovat

Opravdu je to těžké na přemýšlení. Občas některé části musím číst dvakrát. Zajímavě napsané. =)

3 Ta Obyčejná Ta Obyčejná | Web | 5. května 2011 v 17:36 | Reagovat

Gratuluji. Povedlo se ti to co už dlouho nikomu, dočetla jsem i druhý díl do konce, to se poslední dobou nestává moc často (není to nekvalitními povídkami, nýbrž mnou ;) a zanechalo to ve mě stopu. Nutí mě to přemýšlet a to je fajn.

4 Lucerna Lucerna | 5. května 2011 v 17:38 | Reagovat

trochu si ma prekvapilo, vsak velmi zaujmave a prijemne citanie :-)

5 Reina-sun Reina-sun | Web | 5. května 2011 v 17:53 | Reagovat

Ach...Jak jen to říci? Bylo to velice inspirativní...a kreativní. Prostěpravé Alfské procítěné povídání. Jsem ráda, že jsem se mohla zamyslet právě nad tímto výtvorem. Skvělé...až mi přijde, že to do zítra nevydržím!:)

6 Fantaghira Fantaghira | Web | 5. května 2011 v 18:00 | Reagovat

Mám neodbytný pocit, že mi to něco připomíná. Že jsem někdy něco podobného viděla. Ale takové pocity já mívám často a většinou stejně nepřijdu na to, co mi daná situace připomíná.
Strašně ráda bych si Mandarína poslechla :-)

7 KadetJaina KadetJaina | Web | 5. května 2011 v 18:08 | Reagovat

Kruci, a já si zítra nebudu moct tu část přečíst, protože jedu pryč. A přitom je to tak smutný, bojim se, jak to skončí. Fňuk.
Krásnej příběh, vážně :)

8 imagi imagi | 5. května 2011 v 18:17 | Reagovat

Těším se na pokračování, líbí se mi to.

9 ratuska ratuska | Web | 5. května 2011 v 19:00 | Reagovat

Netrpělivě čekám na konec, zajímá mě, co z toho vyleze, ale zatím to zní moc dobře :-). Máš fajnový styl psaní.

10 princess-denise princess-denise | Web | 5. května 2011 v 19:16 | Reagovat

Je... to... dokonalost sama! Chlupaté stvoření, piš! xD xD

11 alma-nacida alma-nacida | Web | 5. května 2011 v 20:00 | Reagovat

Super, graduje to! Třesu se na konec, a to mám zrovna zítra nabito, jedu se Zakletou Dcerkou na cvičení, šmarjá, snad to do večera vydržím... To Ti poradil KDO, takhle napínat čtenáře? Vidím, že to funguje. ;-) P.S.: Miluju ságo, miluju jazz, piš!

12 Jenny Jenny | Web | 5. května 2011 v 20:11 | Reagovat

Musela jsem pokyvovat souhlasně hlavou s myšlenkou, že bychom často na různé věci zareagovali jinak, lépe. Moc dobře to znám.

Jinak, začínám mít o Mandarína strach. Nějak se bojím třetí a poslední části. :-|

13 Mami Mami | Web | 5. května 2011 v 21:41 | Reagovat

Trochu je mi smutno, obávám se, že u třetí části budu i plakat.

Když se přítel nebo ten koho máte rádi náhle změní, je to zlé, přemýšlíte, zda tomu nešlo zabránit, zda jste nemohli něco udělat, chcete vrátit zpátky čas do doby, kdy vám bylo dobře. Nejde to. Mandarinky ztrácejí chuť i barvu.

14 Vendy Vendy | Web | 5. května 2011 v 22:10 | Reagovat

Mandarinka se mění. Trochu mě mate odskok od jeho povídání o krvi, kde najednou úplně uhne a mluví o lidech, kteří jsou naplněni, nebo jsou prázdní. Kde k té krvi přišel? Bylo to naznačeno v pozdějším povídání, kdy byl saxofon skryt pod podlahou?
Pak mi nebylo jasné, kde se najednou vzal hudebník na bicí a na basu... vypravěč mluví obecně o hudebnících? Nebo má mandarín hudební skupinu? ;-)
(Promiń mi tu vlezlost a možná dotěrné nebo hloupé otázky...)
Jinak se mi opět líbí některé zajímavé obraty. Máš styl! ("nebylo to v prstokladu ale v jeho ústech, kde jazyk ztrpkl a muzika ztrácela nádech radostného tančení stínů.") - to se čte úplně samo. 8-)

15 Memorin Memorin | E-mail | Web | 5. května 2011 v 23:49 | Reagovat

Lidé občas tak moc mluví a málo poslouchají...
v chodbách slyším saxofón, jak na něj někdo klepe prstem místo, aby silně zatroubil a kohosi snad zachránil...
uvidíme, jestli mandarinku někdo rozšlápne či dojne radostného oloupání

16 Sikar Sikar | Web | 6. května 2011 v 10:42 | Reagovat

Teda, čtu a jsem naprosto uchvácen! Poslední díl si asi přečtu až po víkendu, ale jsem napjatý, jak to skončí.

17 Paní Yasuo Paní Yasuo | Web | 6. května 2011 v 15:05 | Reagovat

Panečku. Radost číst!

18 brook brook | Web | 6. května 2011 v 16:45 | Reagovat

V prvním odstavci máš v jedné větě špatně slovosled a v třetím odstavci od konce špatně rozdělenou větu . pokud je takhle, nedává smysl.. Zkus hledat ;)
Líbí se mi, že tu oproti první části je více přímé řečí. Vytváří to zajímavý kontrast. A v téhle části je větší náhled na Mandarína - jeho boj se stářím. To ted vidím všude, takže je to celkem aktuální..
Kdyby to byl nějaký hooodně dlouhý příběh, možná bych vytkla spád... jenže tohle musím brát jinak. Je to z pohledu člověka, který se dívá dozadu a zároveň je v té situaci.. takže ano, sem se to hodí.
:)

19 Benda z Monia Benda z Monia | E-mail | Web | 6. května 2011 v 17:07 | Reagovat

I
NEED
THE
LAST
PART
!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.