Naartjie; část třetí

6. května 2011 v 15:03 | Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri |  <3)
Záchvěv emocí vždycky vyústí v něco a ten zase v něco a ten zase... víte? A tak jsem zjistilo, že moje povídka úplně prapůvodně pramení z téhle podle mě zcela nepovedené kresby. Jestli se vám líbí, to nevím, ale určitě jí přikládám k poslední části povídky jako takové "svědectví choré, chlupaté duše". A teď už konečně třetí, poslední část, část závěrečná nebo konečná - konečníková: říkejte tomu, jakkoliv chcete. Určitě se ale těším na vaše výtky - ale hlavně na vaše pocity, na vaše bezprostřední reakce a na to, jak vnímáte. A zda-li nejste amforami; ačkoliv si myslím, že nikdo z vás! :)



Proč jsem si nevšiml, že Fresco se mi mění před očima, mi doteď nedochází. Ztrácel svou životní energii odkud jen šlo ji vysát, nepřicházel už téměř nikdo a i když byla slunná neděle, v jeho klobouku zela jediná trojdollarovka. Turisté obcházeli jeho trojúhelník s mísami mandarinek jako by byl v karanténě, jedna paní na něj vřeštěla, že neslyší, co jí manžel říká mobilem za veledůležitou informaci o nákupu na večeři - a nic se nedělo. I kdyby hrál jako o život, nikdo se nezastaví... nebo, snad? Amfory - prázdní lidé - bezmyšlenkovitě spěchaly kolem a Fresco to věděl, trápilo to jeho prsty, které se snažily magicky vábit rychlým přeskakováním z tónu na tón. Mosaz rezla, klobouk se páral, sako i jazzman a jeho skvrna vzpomínky na možná světlé, červené dny bledli.

Já sám měl pocit odloučení od jeho duše, protože se teď naše rozhovory zdály krátké a z povinnosti i mně. Jednou se rozhovořil jako za starých časů: bylo to o jeho druhé lásce, nějaké Lindě, která měla "sladkou pusinku jako ty nejsladší měsíčky a prdelku zrovna tak - no a šťavnatý ty víš kde... úplně škoda to tak posílat po větru aby se to z tý mojí plešatící hlavy vykouřilo!" řekl a chechtal se, jako před tím; v časech, které se usmívaly, než jsem se zeptal na tu skrvnu.
Snad jsem si měl dávat za vinu, že jsem vynesl něco na povrch? Ne, to byla hloupost; i Fresco mi sám moudře říkal, že "starý svinstvo pluje samo, ani nevíš jak".
Měl jsem ho skutečně rád a nikdy mu to nedokázal říci - stejně, jako asi každý chlap chlapovi. Asi by ze mě měl blázny. Nebo by se podíval a ukázal svoje naoranžovělé zuby po spořádání mandarinky.

Jeden den ráno strašlivě pršelo a já se strachoval, jestli se mu nerozpadne saxík nadobro a představil si, jak tam neohroženě stojí, po zemi leží klapky a on přesto hraje a hraje; tak dobře, jak to umí jenom on. Slyšel jsem i jasně, jak hraje "svou síťovku", která šplhá a rozestavuje svoje sítě po mém mozku, jak jsem se krčil pod deštníkem - stejně jako tisíce lidí jinde ve městě.
V práci bylo neskutečné dusno a tak jsem vpouštěl vlídný vzduch po dešti zvenčí. Kafe mi vonělo... ale papírování zmáhalo. Nemálokrát jsem se přistihl jak zavírám víčka ve snaze zase se zaposlouchat do "pavoučí síťovky" a jako kapka jsem padal přímo do Frescovy tuby. Rozlil bych se tam blažeností. Jak mi chyběl jazz! V rádiu všude samé amfory a já podléhal dojmu, že ač mám doma spousty desek i cédéček, skutečně vnímám a poslouchám jenom Frescovy mandaríjní výstupy - a v jeho třech mísách se teď musely mandarinky lesknout celou svou bídou i oranžovostí. Nebo se mísy lesknou prázdnotou, vzpomněl jsem si a zaskočil před odchodem nakoupit plnou tašku.

Vracel jsem se a obloha měla zalepená víčka - vlhce mžourala a bylo něco kolem čtyř. Moje mysl ubíhala k Frescovi a nohy taky: až kaluže cákaly, skutečně jsem měl instinktivní nutkání běžet i za cenu šplíchnutí dešťovky do polobotek.
Možná, že mi docházelo, proč má na svém pouzdru spršku vlastní krve a ne plakát s citrusy. Přicházelo mi na mysl spousty věcí a nejvíc mě trápilo, že to může být vzpomínka na něco špatného. Ale i na něco dobrého, čistého; zrovna, jako ta tekutina. Nevím. Ale spolu s tím mi toho docházelo víc a víc, než jsem si připouštěl, jak jsem spěchal a nabíral vodu do bot.

Doběhl jsem a v oparu viděl, že kolem je nějak moc lidí. U jeho místa na rohu bylo skutečně přecpáno a já se tlačil čím dál tím víc dopředu, dokud jsem nezaslechl tóny jeho saxofonu. Bylo to... neskutečné. Magické. Mandarín tam musel loudit snad koberce plné vyšitých citů, které se rozprostíraly kolem něj - a létaly v povětří, jak jeho vlastní já nutkavě a teskně dávalo na jevo všechno. Kdosi za mnou poznamenal, že je to úžasné. Já jen kýval, pohupoval celou duší v rytmu a souhlasil s každým zákrutem - a nejen já, obdivovatel umění nasáklého citrusovým aroma, ale i ostatní: žádné amfory: všechny jako by se tím deštěm naplnily až po okraj a bylo slyšet, že hraje rád a hraje vším. Vším. Najednou jsem si uvědomil, že když jsem zaslechl, vyrazilo mi to dech a už jsem se nikam neprodíral - ale neochvějně jsem toužil spatřit, jak se vlní do tónin a jak vyskakuje při pisklavých, do bíla zabarvených výšek: musel jsem to vidět a tak jsem rukama rozrazil lidi, kteří stáli jako stočené kornouty a proudila do nich hudba. Ta hudba, která laskala a milovala a zároveň se vyznávala ze zrady, a já se konečně prodral dopředu, abych ho viděl, jak mi vyráží dech a ohýbá můj dosavadní život: a byl tam. Černý, z jeho saka crčící voda a z jeho saxofonu... něco... vycházelo.
Znatelně jsem to neviděl. Nakláním se dopředu, abych to viděl, abych to, co tam proudí a fascinuje nás všechny, spatřil. A v tom snažení vidím, že pouzdro je vyleštěné - jakoby připravené; odloučené, odlehčené od vzpomínky.
Závěr - nejúžasnější, nejdokonalejší, nejlidštější hudební výkřik!

Náhlé ticho.
Všichni si ševelivě šeptají, co se děje.
Nechápu.
A pak chápu. Na zemi leží samotný nástroj, opuštěný, jeho mosaz se tiše leskne - a vedle pusté sako a prázdná košile. A já se usmívám, jako nikdy, usmívám se jako měsíček mandarinky: dokázal to! Vydechl sebe sama. A teď stoupá...
A zní.


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | Web | 6. května 2011 v 15:25 | Reagovat

Eh!

Tedy, ten závěr... Stvoření, za tohle u mě máš papričku.

Abych to řekl jasně, takovýmhle stylem já psát neumím, a dost mě to štve. Ovšem ty to dovedeš, a je to nejen čtivé, ale i sakra zajímavé a hlavně to má atmosféru s velkým A.

Pět hvězd, dobrý pocit. A na závěr výkřik.

(Sakra, proč jsem tohle nevymyslel já?:!?!!)

2 Mami Mami | Web | 6. května 2011 v 15:45 | Reagovat

Strhující závěr. Eek!

Atmosféra, slovní zásoba, obraty, metafory, styl celé povídky nemá chyb.

3 sametovej slon sametovej slon | Web | 6. května 2011 v 16:01 | Reagovat

jen máloco ve mně vyvolá onen vrněníhodný dojem, že by se o daném jevu dalo hovořit bez časového omezení a zároveň že veškerá slovní zásoba světa je k tomu poněkud nedostačující.

dodám tedy než prostý fakt,
každý potřebujeme svého mandarína.

*

tvá slova, kterážto se tak krásně čtou, jazz a Dean, povídky a saxofony a koberečky - ti radostně špitají, že si mám zapsat za ucho, velké (a chlupaté, ale jenom trošíčku), jestli mi tedy prozradíš, drahé Stvoření, kdežeto najdu tvou pozemskou pobočku? snad třeba tu pozemsky virtuální, co má na schránce zavináč ..

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. května 2011 v 16:32 | Reagovat

Pochutnal jsem si.
Jdu koupit síťoffku mandarínek, těch nejšťavnatějších a pak si to přečtu vcelku ještě dvakrát.

5 brook brook | Web | 6. května 2011 v 17:13 | Reagovat

Jediné, co bych tak ještě vytkla, je, že mi vadil přechod z minulého do přítomného času na konci.. Nevím, jak bych to napsala jinak, i kdybych se snažila. A vím, že ten konec by měl být popsán tak, jak je. Ale taky vím, že mi ten přechod prostě vadil.

Zajímavé vnímání - zajímavé podání zajímavého vnímání. Našla jsem si v Tvém příběhu kousek svého světa, kousek života všech lidí. V závěru jakési rozhřešení - že i když něco ztrácíme, je to tak správně, přestože je zdánlivě těžké se s tím smířit.
Mandarín našel svůj osud, žil si svůj život tak, jak chtěl, bez ohledu na to, kdo poslouchal (tak to vnímám), a to dodává příběhu kouzlo. To vyprávění je jako živé. Je to jako život. Žije si svým vlastním životem..

6 Benda z Monia Benda z Monia | E-mail | Web | 6. května 2011 v 17:31 | Reagovat

Úžasné! Stvoření, právě jsi u mne vyhrál soutěž. Je to dokonalé.
Děkuji ti

7 Naďa Naďa | Web | 6. května 2011 v 18:54 | Reagovat

Moc se mi to líbilo, myslím, že nejsi žádný amatér. :-)

8 Fantaghira Fantaghira | Web | 6. května 2011 v 19:00 | Reagovat

Jako bych to viděla. Ulice plná lidí, všichni plni úžasu z nastalého ticha... Ale ne, tys to popsalo líp. Strašně moc se mi to líbilo, vtáhlo mě to a nepustilo ani po konci. Myslím, že bys mělo povídky psát častěji.
Ještě přemýšlím nad tím koncem. Špatně se mi hledají slova, ale občas se mluví o tom, že určitá věc je něčí osud nebo poslání a Mandarín svůj osud dokonale naplnil. Jeho osudem totiž bylo hrát a vždy do hudby vložil kus sebe sama, až se sám proměnil v hudbu. A zněl.

9 alma-nacida alma-nacida | Web | 6. května 2011 v 19:23 | Reagovat

Závěr byl krásný, poetický, překvapil mě - a já mám(příjemná) překvapení ráda. Dneska jsem při prostojích přemýšlela a různé konce vymýšlela, ale takový jako Tebe mě nenapadl. Doufám, že přibydou další povídky!
K chybám - zas ta interpunkce, jináč 20 bodů z 10.možných! ;-)

10 Nosferatu Psiren, blahé paměti Nosferatu Psiren, blahé paměti | E-mail | Web | 6. května 2011 v 20:20 | Reagovat

a to jsem si říkala celkem dobrej spisovatel...

11 agrrr agrrr | Web | 6. května 2011 v 20:54 | Reagovat

Moc se mí líbí, jak skrze atmosféru líčíš pocity. Miluju příběhy, kdy se příběh točí okolo emocí, vjemů a pocitů, kde se předkládá pohled na věc a prožívání postav.
Znova jsem si přečetla všechny tři díly a teď sedím a převaluju si příběh v hlavě, užívám si atmosféry, srovnávám se z koncem a pomalu z jišťuju, co mi to ten příběh vlastně řekl. :-)

12 Paní Yasuo Paní Yasuo | Web | 6. května 2011 v 22:46 | Reagovat

Mmm. Mandarinky.

13 Reina-sun Reina-sun | Web | 7. května 2011 v 12:13 | Reagovat

Opět si donutilo mé mozkové závity, aby se i po dlouhém týdnu probraly a začaly znovu pracovat. Děkuji

Jinak na mě celá povídka dýchla pocit spokojenosti (líbilo se) i nespokojenosti (něco mi tam vadí). Ale nemohu přijít na to, co.  Každopádně celkově máš ode mne pozemskou 1.

14 ratuska ratuska | Web | 7. května 2011 v 13:21 | Reagovat

Když zavřu oči, vidím Morgana Freemana jak svírá saxík, slyším hudbu (určitě je to altový saxofon) a dokonce i cítím mandarinky :-).

15 Vendy Vendy | Web | 7. května 2011 v 19:07 | Reagovat

Ten závěr byl bomba.
Strhující.
K příběhu samému... něco mi tam nesedělo, pár drobností. Ale je to tvůj první pokus (???), nikdo není dokonalý. Chvílemi mi to připadalo ucelené, chvílemi roztříštěné. Rozhodně netypické. A naprosto originální způsob vyjadřování v některých větách, to mě fascinuje. Celkový dojem? Sikar to vyjádřil za mě.
Já bych přidala čekuládu a velké kočičí obdivné MŇAU.

16 Vendy Vendy | 7. května 2011 v 19:08 | Reagovat

P.S. - sakryš, za slovy je to tvůj první pokus měly být tři otazníky a on se mi tam zjevil vytřeštěný smajlík! Stvořeníčko, toho smajlíka ignoruj.

17 Vysmátá Vysmátá | Web | 7. května 2011 v 20:09 | Reagovat

Příběh tohohle tvého jazzmana, který "jazz" říká po černošsku, jeho mandarinky, pouzdro od krve, hudebnická duše a jeho přítel, který příběh vyprávěl mě uchvátil. Zaneslo jsi mě tam, kde byl Fresco, donutil jsi mě prožívat příběh a dychtivě jsem hltala slovo za slovem. Nadchl mě závěr, stejně jako celý příběh. Nejkrásnější je určitě Frescův dar vidět do lidí, ovšem konstatovaní že všichni kolem jsou amfory mi přijde smutné a malinko pesimistické. Myslím že každý má něco, co dělá jeho duši plnou a ačkoliv to není zrovna něco bytostně ušlechtilého, stejně to tu je :) Každý člověk si zaslouží obdiv i za věci, kterými není dobré se chlubit, protože žít chce dle mého odvahu. Tvůj Fresco má můj obdiv dvojnásob, né-li trojnásob. Těšilo mě číst Tvůj příběh, děkuji Ti za hezkou výplň času.
Nuže tedy vitamínem C ke zdraví, mandarinky vládnou světu :))

18 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 7. května 2011 v 20:57 | Reagovat

Nesmírně vám všem děkuji.
Přesvědčili jste mě, ba co - utvrdili v tom, že i dnešní pozemšťané velerádi čtou! Ale co čtou - oni skousnou i malé stvoření, eek!
Těší mě, že vás těším. A úsměvů vidím hned několikero - vítám je však stejně jako připomínky nebo ještě hladivější slova, která si zapamatuji. A vy si také zapamatujete Mandarína, viďte? :-)

Už se nebojím, že si mou povídku nikdo nepřečte. Už se nebojím ničeho dlouhého a toho, že bych přestalo někdy psát. Mám naději, že něco dopíšu do dlouhých rolí papírů, stohů popsaných pocitovnem - a ta se mě bude držet.

19 Keia Keia | Web | 7. května 2011 v 22:34 | Reagovat

Spíš si nás, nebo možná jen samo sebe přesvědčilo o tom, že umíš psát. A to skutečně neuvěřitelným, dokonalým způsobem. Jen mi pověz, proč se to jmenuje Naartjie, nějak mi to uniká :D

20 Naďa Naďa | Web | 8. května 2011 v 8:28 | Reagovat
21 Keia Keia | Web | 8. května 2011 v 10:43 | Reagovat

Dík za objasnění, hned jsem moudřejší :)

22 sl.F sl.F | Web | 8. května 2011 v 14:23 | Reagovat

Já si to vytisknu ano Stvořeníčko? A pak si to zase přečtu a k tomu si oloupu pár mandarinek :) Ty jsi prostě kouzelné! Kouzlíš slovy a hlavně srdcem...moc ti za to děkuji!
Líbí se mi ty neobvyklé obraty jako: "obloha měla zalepená víčka" atd.

23 Jenny Jenny | Web | 8. května 2011 v 20:19 | Reagovat

Já několik dní přemýšlela, co bych k tomu řekla a vůbec nic mě nenapadá. Je to asi jedna z těch chvil, kdy slova nestačí aza vše mluví jen můj výraz, který nemůžete vidět, ale snažím se ho vysílat vlnami.

24 KadetJaina KadetJaina | Web | 9. května 2011 v 11:43 | Reagovat

Já... můžu říct jen: *V* to bylo úžasný

25 Lomeril Lomeril | Web | 18. května 2011 v 9:44 | Reagovat

Měla jsem se učit, chtěla jsem jen nakouknout na prvních pár vět. Ale nedokázala jsem přestat. Připomíná mi to Raye Bradburyho, hrozně moc, a to je nejvyšší pocta, jakou můžu udělit.
P.S. Mám chuť na mandarinky.
P.P.S. Má deprese ze spisovatelské krize se prohlubuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.